1. kapitola

Poháry na stole téměř nadskočily, když za sebou Nessie prudce zavřela dveře. I když přesnější by bylo říci, když za sebou práskla dveřmi. Být až tak moc upřímný a tvrdý ve vztahu k dceři pána na Karmalechu by si ale moc lidí nedovolilo.

„Tak to už je příliš!“ vyskočil od stolu Liam a vyrazil za ní. „Takové chování si tady nebudeš dovolovat, mladá dámo! Vrať se zpátky. Okamžitě!“ volal za ní a hnal se ke dveřím. Orna, jeho žena, se zlobila právě tak, Nessiino chování už překračovalo přijatelné meze, ale ona si na rozdíl od Liama uvědomovala, že právě teď se nemá cenu za Nessie honit.

„Nech to být,“ řekla překvapivě klidným hlasem.

„Jak to myslíš – nech to být?“ zlobil se Liam. „Přece se nemůže takhle chovat!“

„Já vím. Máš pravdu. Ale právě teď nebude stejně chtít nic slyšet. A i když se ti povede dostat ji sem zpátky, k ničemu to nebude. Nech ji vychladnout, promluvíme si s ní zítra.“

Liam chtěl ještě něco namítnout. Rozhodně nechtěl, aby jeho mladší dceři takovéto drzé chování prošlo bez řádně tvrdých důsledků. Uvědomoval si však, byť velmi neochotně, že má Orna pravdu. I kdyby sem Nessie dotáhl násilím, ona se zatvrdí ještě víc a do její mysli nepronikne ani slovo z toho, co jí řeknou.

„Proč se chová tak nemožně? Bývala to přece taková milá bezproblémová holčička,“ povzdechl si ne poprvé.

„Ona z toho vyroste. Doufám. Víš, že v tomhle věku se děti začnou bouřit a chovat jinak.“

„Ale Brenna taková nebyla, ani v tomhle věku. Ta byla vždycky klidná a tichá. Nepamatuji se, že by se s námi kdy hádala.“

„Vždyť ti to pořád říkám – naše děti jsou každé jiné. Nemůžeš je srovnávat. Ani Tin není a nebude stejný jako Seb. Každý je svůj.“

Nic z toho, co si o ní rodiče povídali, Nessie neslyšela. Rychlým rozzlobeným krokem rázovala do své komnaty. Hlavou jí vířily myšlenky, jedna černější než druhá. Právě teď se hlavně zlobila na své rodiče – na to, jak ji omezují, jak jí neustále říkají, jak se má chovat, co se smí a co ne. Vůbec ji nechápou, jen jí stále něco přikazují. Ani trochu je nezajímá, že ona jim na to kašle. Nechce být jednou hradní paní, nechce se účastnit kdovíjakých diplomatických cest jako Brenna nebo být úchvatnou hostitelkou ve splývavých šatech, která se jen usmívá na hosty a stará se, aby na stolech bylo dost jídla a v pohárech víno. Vždyť na to ani není dost hezká!

A navíc je to tak ubohé!

Jak někdo může chtít trávit život tak neužitečnými věcmi? Pohrdala tím vším, a tak trochu i svou rodinou, která tímto způsobem žila. Snad jen Seb byl výjimka – alespoň prozatím, kdy byl jedním ze Svišťů. Jak mu záviděla! On se může cvičit každý den ve střelbě, v jízdě na koni, v boji… Proč ona ne, jen proto, že je holka? Kdyby se narodila jako kluk, už by mohla nastoupit k Jezevcům. Ale takové štěstí ona nemá a nikdy mít nebude.

Rozzlobeně zahodila nejprve jednu a potom druhou svou botu a usedla na postel. Alespoň že právě teď v pokoji nikdo nebyl. Seb bydlel po dobu této části výcviku ve věži s dalšími mladými, kteří byli v jeho skupině, Brenna byla na cestách a Tin se ještě nevrátil od Bena.

„Být tak kluk a moci se taky účastnit výcviku…“ zasnila se, ale vzápětí se vrátily špatné myšlenky. Zapomeň na to, uč se etiketě, diplomacii a falešným úsměvům.

„Ale já nechci!“ zakřičela do tmy pokoje. Nechci dělat jen to, co se mi řekne, slepě poslouchat příkazy rodičů a přijít tak o všechnu zábavu. Ani mě nenapadne…

Představila si místo toho sama sebe s napnutým lukem, dech klidný, pohled soustředěný, ruce připravené uvolnit šíp, aby vyletěl a bezchybně zasáhl cíl. Jenže tady ji nikdy nedovolí přidat se k výcviku, být jednou z nich, dělat něco užitečného.

Tady ne, ale co třeba někde jinde? Vloudila se jí do hlavy myšlenka, která působila jako paprsek světla a naděje v jinak pochmurné mysli. A ona se jí pevně chopila.

Dřív než ráno vyšlo slunce, vyrazila odhodlaně na cestu. Jejím cílem byla Rosslare, kde žila Morven. Ta jí určitě pomůže.