2.kapitola

Zhluboka se nadechla mrazivého vzduchu a pohlédla nad sebe. Bledý srpeček měsíce se stříbřitě skvěl na temně modrém nebi. Bylo vidět pár hvězd tam, kde mraky oblohu nezakryly. Na východě temně modrá přecházela do světle modré. Ale než vyjde slunce, ještě má Nessie dost času, to dobře věděla. I to, kudy se dostat z hradu tak, aby nenarazila na nikoho, kdo je touto dobou vzhůru. To by jí tak ještě scházelo, aby ji někdo objevil a překazil tak její cestu za svobodou.

Vyrazila z hradu a dávala si pozor, aby jí neuklouzla noha na namrzlé cestě. Když byla dole, jednou, naposledy, se obrátila a podívala k místu, které bývalo jejím domovem. Smutek necítila -  s tím místem ji spojovaly jen samé příkazy a zákazy, neustálé napomínání a připomínky, že toto se nesluší, že se nechová správně, že by měla dělat toto a tamto… A hlavně, že není vhodné, aby dělala to, co jí nejvíc baví.

Ne, lítost v sobě neměla. Byla ráda, že to všechno může nechat za zády.

A bylo jí úplně jedno, co si kdo pomyslí, až zjistí, že není ve své posteli. Že se po ránu vypařila jako obláček vzduchu, který vydechla.

Svědomí se ozvalo jen slabým hláskem – je to opravdu správné rozhodnutí? Co když o tebe někdo bude mít strach?

Takové myšlenky ale rychle zahnala. Ať si. Není to poprvé, kdy se z Karmalechu tajně někdo vytratil. Kayla to tenkrát udělala taky. Odešla a už se nevrátila. A navíc – ona sama nikomu chybět nebude. Určitě ne své rodině. Pro rodiče není dost dobrá, to jí přece dávají najevo každou chvíli. Seb má své Sviště, Brenna je kdoví kde a Tin, ten si taky najde jinou zábavu. A ostatní? Nedokázala přijít na nikoho, komu by měla chybět.

Rozběhla se po trávě pokryté bílou námrazou, jednak proto, aby se zahřála, ale hlavně proto, aby si užila svou právě získanou svobodu a setřásla ze sebe ty pochmurné myšlenky.

Zamířila podél jezera na východ, tam, kde vedla cesta do Rosslare.

Odklonila se od jezera, uprostřed kterého stál ostrov. Na vrcholku vyvýšeného místa na ostrově byla mohyla z kamenů. Každý tam byl položený s nějakým přáním. Ona sama jich tam pár přidala. Ale teď již nevěřila, že pokládat kameny na mohylu k něčemu je. Nevěřila na nějaké zázraky. Jen na trénink a tvrdou práci.

Cestu, která vedla do Rosslare, měla na dohled. Pro jistotu se ale od ní držela stranou, přeci jen, kdo ví, koho by mohla potkat. Ze stejného důvodu se vyhnula obloukem i Benově chalupě, kterou měla před sebou. Ten by zajisté chtěl, aby se vrátila.

To ani náhodou!

Mezi lidi si troufne nejspíš až v Rosslare, kam by se měla dostat snad ještě dnes. Hranice obou panství nebyly od hradu zas tak daleko.