4.kapitola

Nessie zvedla ruce a dýchla na ně. A pak znovu. Doufala, že jí to pomůže alespoň trochu je rozehřát. Dneska bylo ještě chladněji než včera, což bylo o to nepříjemnější, že foukal mrazivý vítr a několikrát se zvedl tak silný poryv, že měla co dělat, aby zůstala stát na místě a nenechala se jím smýknout do strany.

Přes mraky se sem nedostal ani jediný sluneční paprsek, den byl šedivý a ponurý. Nessie šla odhodlaně dál. Když se jí do hlavy vkradly vzpomínky na teplo ve velké síni na Karmelechu nebo kdekoli jinde na hradě, okamžitě je zahnala. Šlo to snadno, když si připomněla všechna slova, která jí rodiče, a vlastně nejen oni, řekli. Slova, která bolela.

Zima ji přece nedonutí vrátit se a snášet to dál. A navíc věděla, že na hrad v Rosslare to je blíž, než vracet se zpátky na Karmalech.

Určitě.

Snad.

Ti lidé, kteří se nad ní slitovali a nechali ji u sebe přes noc, tvrdili, že to je ještě tak den cesty.

Nessie se podívala před sebe. Hrad sice ještě vidět nebyl, ale na cestě spatřila nějaký pohyb. Když se zadívala pozorněji, uviděla vozy a lidi, kteří vedle těch vozů šli. Nebyli to vojáci na koních, ale obyčejní řemeslníci a sedláci, kteří se ještě naposledy před svátky ohňů chtěli dostat na trh. Ten se konal na náměstí pod hradem.

Nessie pookřála, když si uvědomila, že ti lidé mají stejnou cestu jako ona, a že by se k nim mohla přidat. Zrychlila krok a za chvíli je dohnala.

Přátelsky pozdravila muže s orlím nosem, který malou skupinku uzavíral. Šel vedle jednoho ze dvou vozů, na kterém se vršily naplněné pytle. Nessie se nenechala odradit, když muž její pozdrav opětoval jen velmi chladně, a pustila se s ním do řeči.

„Jste na cestě na trh? Asi jedete do Rosslare, že jo?“

„Tady všude jsi v Rosslare,“ odpověděl muž s orlím nosem nepříjemně.

„Jo, já vím. Myslela jsem hrad, nebo spíš trh ve městě pod hradem.“ Teď byla Nessie ráda, že alespoň něco si zapamatovala z hodin, kdy se učili zeměpis. Mapu celého Rosslare si nepamatovala ani náhodou, ale věděla, že hrad stojí v těsné blízkosti velkého města.

Muž jen něco zabručel, což si Nessie vyložila jako potvrzení jejích domněnek.

„Co všechno vezete?“ pokračovala dál. Chtěla udržet rozhovor a včlenit se tak do této cestující skupiny. Byla to příležitost mít společnost, nemuset se starat o to, zda jde správnou cestou, svítala jí tak i naděje na teplé jídlo, nebo alespoň na nějaké jídlo. Z toho, co si potají odnesla z kuchyně na Karmalechu, jí zbylo už jen jediné jablko. A přesto, že s sebou měla luk, ještě nikdy nebyla sama na lovu. Kdyby měla to štěstí a opravdu trefila třeba zajíce, nejspíš by si neporadila s tím, jak ho stáhnout a opéct na ohni.

„A co ty jsi vlastně zač, že se pořád tak vyptáváš?“ obořil se na ní muž s orlím nosem nečekaně.

„Jmenuji se Nessie,“ vyhrkla zaskočená dívka, a pak dodala: „Jsem z Karmalechu a jdu na návštěvu za Morven.“

„Za paní Morven?“ zeptal se pohrdavě. „To sis měla vymyslet jinou lež. Paní Morven by těžko přijala takového usmrkance, co se tváří jako holka a obléká se hůř než kluk.“

„Ale já…“ začala se bránit Nessie. Než však stihla říct něco dalšího, sedlák pokračoval: „Vypadáš spíš jako někdo, kdo se tu ochomýtá a s chabou záminkou se chce přidat ke karavaně, aby pak nepozorovaně ukradl, co se dá a zmizel.“

„To ne, já…“ zkusila to znovu Nessie, ale ani tentokrát ji ten muž nenechal domluvit.

„Nejlíp uděláš, když se otočíš a vrátíš se, odkud jsi přišla. Nás nech na pokoji. Tak šup, zmizni odsud!“ rozkřikl se na ni.

„Tak poslouchejte,“ spustila Nessie rozzlobeně. Nyní byla odhodlaná nenechat se zastavit. „Jsem dcera Liama, pána na Karmalechu. Proč jsem oblečená takhle, do toho vám vůbec nic není. A s Morven se známe lépe, než by vás vůbec napadlo!“

„To vykládej dětem jako pohádku před spaním,“ utrousil opovržlivě.

„Co Vy víte!“ zlobila se na něj Nessie. A možná se zlobila trochu i na sebe. Samozřejmě teď mohla těžko kohokoliv přesvědčit, kdo doopravdy je. Neměla šaty, nejela na koni, neměla vedle sebe žádný doprovod. V kalhotách a s lukem na zádech opravdu jako dcera hradního pána nepůsobila.

„Copak soudíte lidi jen podle toho, co mají na sobě?“

„Na to, že jsi takové pískle, si vyskakuješ až moc. Varoval jsem tě, aby ses otočila a šla si svou cestou. Dám ti ještě jednu šanci. Tahle už je ale poslední, tak ji využij,“ jeho hlas zněl výhružně a i jeho postoj ukazoval, že to myslí vážně. Nessie, rudá z ponížení, ustoupila o krok dozadu.

„Co se tu děje?“ ozval se vedle ní chraptivý hlas právě ve chvíli, kdy se chtěla otočit a zbaběle odejít. Nessie se obrátila, aby se podívala, komu ten hlas patří. Stál tam muž asi v Davidově věku, možná o něco starší.

„Tahle otrhaná holka si myslí, že se k nám přidá a pak nás cestou okrade.“

„Tak to není,“ bránila se Nessie, opět klidnějším tónem. Zkusila vysvětlit tomu mladšímu muži, kdo je a proč směřuje na hrad.

„Ty říkáš, že jsi z Karmalechu?“ ptal se muž a přemýšlivě si ji prohlížel. „Byl jsem se tam podívat na jaře, na kappu.“

„Vážně?“ Ta informace Nessie nadchla. „I na lukostřelbě?“

Muž přikývl a pak dodal: „Ty jsi ta mladší sestra, co porazila krásnou Brennu?“

Nessie pocítila nepříjemné bodnutí, když slyšela, že i cizinec, který byl na Karmalechu jen na skok, si pamatuje Brennu a popisuje ji jako krásnou. Pak to ale rychle zahnala. Pamatoval si i ji, a pamatoval si i to, že letos v druhém kole lukostřelby nastřílela víc než Brenna. Konečně se jí to povedlo. A příští rok, když teď začne s pořádným výcvikem místo s diplomacií, zeměpisem a dalšími nudnými zbytečnými věcmi, se snad už konečně dostane až do třetího kola.

„Ano, to jsem já,“ potvrdila muži jeho domněnku. A to stačilo, aby se k nim mohla přidat.