5.kapitola

Od ohně šlo příjemné teplo. Nessie přiložila pár větví a po chvilce vyšlehly plameny vzhůru. Ještě chvilku postávala v jeho těsné blízkosti, vstřebávala teplo, které poskytoval, dřív, než se vrátí zpátky na své místo.

Ráno si myslela, že do večera bude na hradě, setká se s Morven a všechno bude dobré. To, že potkala karavanu, bylo určitě její štěstí. V doprovodu obchodníků ubíhala cesta příjemněji. Bylo zajímavé poslouchat jejich příběhy a bezesporu bylo velmi příjemné ochutnat jejich jídla a zahřát se s nimi u ohně. Nabídli jí ze svých zásob křížal i rozinek, které vezly na trh, ochutnala i teplý čaj uvařený z lahodné citronové trávy. Ranald, muž, který se jí zastal, jí čaj nabídl v hrnečku s modře malovanými ornamenty, které se Nessie zalíbily. I to patřilo ke zboží, jaké chtěli ještě před svátky prodat v Rosslare. Stejně jako třeba zdobené šátky nebo mašle vyrobené jejich ženami.

Díky tomu, že se přidala ke karavaně, však zvolnila své tempo, protože s nákladem zboží, až naložené vozy byly tažené koňmi, ubíhala cesta pomaleji, než kdyby šla Nessie sama, tak rychle, jak by dokázala. Proto se jim nepodařilo dostat se do města včas, a museli se ještě dnes utábořit venku.

Noci byly v tuto roční dobu opravdu mrazivé, i když teď nepršelo ani nepadal sníh. Každý se rád ohřál u ohně a ke spánku se pak uložil co nejblíže k teplu.

Žádné velké nebezpečí v blízkosti města karavana neočekávala, určitě ne od dravé zvěře. A nebyli ani nějakou tajnou výpravou, aby se strachovali, že na sebe upozorní dýmem, který stoupal nahoru. Nebyli však ani tak lehkovážní, aby se ke spánku uložili všichni. Rozdělili si hlídky a nyní byla řada na Nessie. Jakmile se odvrátila od ohně a vydala se na své místo, zjistila, že nevidí vůbec nic, jen černočernou tmu. Oslepená září ohně, do které se ještě před pár okamžiky dívala, nebyla schopná rozeznat ani obrysy vozů a koní.

Jestli se k nám teď někdo blíží, může přijít až sem a já ho vůbec neuvidím, uvědomila si s hrůzou.

Zadržela dech a zaposlouchala se, jestli alespoň něco nezaslechne, když se na zrak teď spolehnout nemohla. Všude bylo ticho a ona začala postupně rozeznávat obrysy toho, co bylo v okolí, jak oči zase přivykaly tmě.

Srdce jí však ještě dlouho prudce bilo ze strachu, který pocítila, a ze studu, že se dopustila takové hloupé chyby, když ostatní důvěřivě spali, spoléhajíce na ostražitost toho, kdo drží hlídku.

„Co je? Co se děje?“ ozývaly se výkřiky, které postupně budily všechny spící obchodníky. Nessie slyšela hluk, zmatek, pobíhání. Rychle se posadila a rozhlížela se kolem. V první chvíli si ani neuvědomila, jaké je jí teplo, přestože není přikrytá dekou. Ta ležela shrnutá vedle ní. První, co si začala uvědomovat, byl nezvyklý smrad. A až poté pochopila, co se děje.

Oheň se nad ránem nějakým způsobem rozšířil, takže teď hořel i jeden z vozů! Proto ten povyk a pobíhání! Každý rychle vyskočil a snažil se hasit. Nejprve se lidé do boje s plameny pustili s pomocí svých plášťů a dek a snažili se ho udusit. Jiní mezitím vzali džbány, vědra a všechno, v čem se dala nést voda a běželi k řece, která tekla nedaleko.

Nessie v první chvíli nebyla schopná udělat nic. Všechno se zdálo zpomalené a ona byla jen divák, který tomu všemu zdálky přihlíží. Pak v ní převládl pud sebezáchovy, vyskočila na nohy a rozběhla se. Asi po 20 krocích zvolnila, a pak zastavila. Těžce oddychovala, srdce jí prudce bušilo, když se dívala směrem k tábořišti. Plameny pohltily téměř polovinu vozu, lidé kolem dál pobíhali v úporné snaze šíření ohně zastavit.

Nessie stála opodál a pozorovala celou situaci. Teprve, když si všimla muže s orlím nosem, jak těžce oddechuje, když se vrací s plným vědrem vody, s výčitkami si uvědomila, kde stojí. Všichni pomáhali, každý se snažil oheň uhasit, zachránit, co se dalo. Jen ona myslela pouze na sebe a na své bezpečí, když utekla pryč. Zhrozila se nad svým počínáním a s chladnější hlavou se vrátila do tábora. Ještě tam našla jedno prázdné vědro, bylo na druhém voze mezi ostatním zbožím. Popadla ho a znovu se rozběhla. Tentokrát běžela k řece, aby vědro naplnila vodou. Sotva ponořila neopatrně ruku s vědrem do vody, pocítila bolest, jako by tisíce jehel někdo naráz zabodnul do její ruky. Mráz nebyl naštěstí tak silný, aby voda zmrzla, ale ochladil ji víc než dost. Na vzduchu to bylo lepší, i když mokrá ruka studila až až.

Popadla naplněné vědro. Po pár krocích si ho přendala do druhé ruky. Než ušla další pět kroků, musela to zopakovat. Se studem pozorovala ostatní, když ji, i s plnými vědry, předbíhali. Vysílená se dostala k hořícímu vozu a vodu na něj vylila. Každá další cesta ji stála více sil, stejně jako ostatní, ale než se úplně rozednělo, plameny byly uhašeny a zbylá část vozu už jen slabě doutnala.