7.kapitola

„Tak povídej, co se děje?“ zeptala se Morven, když si k ní Nessie, teď už v čistých suchých šatech, přisedla a upila z výtečně chutnající horké polévky. Morven ji ráda viděla, i když se to zdálo už tak dávno, kdy se viděly naposledy. To, co tenkrát spolu všichni prožili, je spojilo pouty, které ani po letech nezeslábla. Ale bylo to poprvé, co se Nessie sama, z ničeho nic objevila u nich v Rosslare. A Morven nebyla tak naivní, aby věřila tomu, co jí Nessie řekla na trhu, totiž že ji prostě jen chtěla vidět.

Teď už měly zdvořilostní fráze za sebou. Nessie už věděla, že je Aran nemocný, i když to snad nebylo nic vážného, a Morven se na oplátku dozvěděla o Sebovi, který už jako nováček mezi Svišti dokázal s mečem porazit zkušenější bojovníky. Podle Nessiina vyprávění se zdálo, že v této skupině moc dlouho nebude, protože za chvíli zapadne mezi ty nejlepší – mezi Orly. Morven připadalo neuvěřitelné, jak ten čas letí. Pořád před sebou viděla Seba jako vytáhlého pohublého kluka. Neuměla si představit, že už je natolik vyspělý, aby byl ve skupině Orlů, mezi kterými byl kdysi i Cadell. Ale na přemýšlení o něm teď nebyla vhodná doba. Nessie přišla sem na Rosslare, úplně sama, v zimě, a k tomu měla určitě vážný důvod.

„Nic se neděje,“ řekla Nessie a pak dodala: „jen už jsem to doma nemohla vydržet.“

Morven netušila, o čem to Nessie mluví, a z jejího pohledu, kterým se na mladší přítelkyni podívala, to bylo víc než patrné.

„S našima. Pořád mi jen něco zakazují a přikazují. Nutí mě do etikety, nudných hodin diplomacie a já nevím čeho všeho. Pořád mi předhazují Brennu, že bych se měla snažit být víc jako ona. A nenechají mě, abych dělala to, co chci já!“ Když to říkala, zvyšovala rozčílením hlas čím dál víc. Morven však zůstala klidná a zeptala se úplně potichu. „A co bys chtěla ty?“

„Chtěla bych dělat to, co má smysl, co je užitečné. Ne ty jejich vznešené způsoby, kdy si jen na něco hrají. Chtěla bych cvičit s Jezevci, učit se střílet, bojovat. To je důležité! A nejen nějaké hloupé povídání si, vyjednávání a předvádění se.“

Morven opět nechápala, na co Nessie naráží tentokrát.

„No, jako Brenna. Každou chvíli jede na nějakou cestu, obleče si tam krásné šaty, všichni ji obdivují a pak se tváří, jak byla ta cesta užitečná a úspěšná. Ale k čemu? Stejně, když dojde na věc, musí to řešit Orlové a ostatní vojáci!“

Morven napadlo, jestli za tím vším, co Nessie trápí, není i žárlivost na Brennu. Před pár měsíci se s ní na jedné cestě potkala. Uznala, že je pravda, co se povídá. Vyrostla z ní velice pěkná mladá žena. Samozřejmě to neznamenalo, že Nessie jí není, ale ona sama si to asi neuvědomovala. A jestli stále slýchala, jak je Brenna krásná a jak se má snažit být jako ona, jen to přilévalo olej do ohně.

„Řekni sama, že to tak není. Bez bojovníků by to nešlo. To oni a jejich schopnosti potřebuje každé panství!“

„Je to tak. Nessie. Bojovníci jsou i pro nás důležití,“ přikývla a než mohla pokračovat, aby svou myšlenku o tom, kdo všechno je důležitý dokončila, chytla se toho Nessie.

„Tak vidíš! A mě nikdo doma nenechá ani střílet z luku. Místo toho pořád sedím zavřená na hradě a mám se učit, jak správně mluvit a jak se na druhé usmívat. To je taková pitomost!“

Nessie si nebrala servítky a naschvál používala slova, které věděla, že říkat nemá. Pokračovala dál a Morven trpělivě poslouchala.

„Takže jsi utekla sem,“ shrnula to, když se Nessie trochu zklidnila.

„No… jo… víš, já si myslela... teda doufala jsem…“ najednou to nebylo tak jednoduché, dostat se k věci. Stěžovat si na to, co se jí doma nelíbilo, bylo mnohem snazší, než přiznat o co chtěla Morven poprosit.

Morven povytáhla obočí v očekávání toho, zda bude Nessie pokračovat.

„… jestli bych nemohla být tady s tebou a cvičit s bojovníky,“ konečně Nessie vyslovila své přání.

I když něco takového Morven tušila, když naslouchala rozhořčeným Nessiiným slovům, přesto ji to zaskočilo a nevěděla, co má říci.

„Ty se chceš stát bojovníkem tady na Rosslare?“

Nessie horlivě přikývla.

„I jako dívka, dcera pána z Karmalechu?“ ptala se nevěřícně. Připadalo jí, že to Nessie nemůže myslet vážně. Výcvik pro dívky nebyl – ne opravdový výcvik se vším všudy. Ona sama se ráda k výcviku bojovníků přidala, sem tam. Tedy hlavně v době před Hormet. Zvládala toho hodně, ale ani ona by si netroufla podstoupit výcvik se vším, co k němu patřilo. Byl určený pro muže, ze kterých měl vychovat neohrožené bojovníky. A byly situace, které opravdu dívka zvládnout nemohla, i když by byla silná. Tak to prostě bylo. Ona sama to už dávno pochopila. Ráda se sice i dnes k výcviku přidala, ale věděla, že její role je jinde. Bylo potřeba, aby zastávala jiné úkoly – takové, které mohla zvládnout právě proto, že byla žena a právě díky darům a výchově, které se jí dostalo.

Nessiin nápad byl k neuvěření ještě z jednoho důvodu – chtěla podstoupit výcvik na Rosslare, přestože byla z Karmalechu. A nejen, že byla z Kramalechu. Byla dcerou hradního pána! I když tato dvě panství udržovala v poslední době příměří, podstoupit výcvik u případných nepřátel, to bylo něco neslýchaného.

Morven netušila, jak to Nessie vysvětlit tak, aby se jí to nedotklo. Bylo jí jasné, že stačí málo, Nessie se urazí a uteče i odsud. A kdo ví, kam by šla potom a do jakého nebezpečí by se dostala.

Nessie stále dychtivě čekala, co Morven odpoví. Ta se nadechla a na poslední chvíli spolkla slova, která chtěla použít. Ne, raději teď nebude Nessie uklidňovat a vysvětlovat jí, proč její nápad není možný. Ať by to řekla sebe mírněji a opatrně, Nessie by to nepřijala.

„Víš co? Promluvíme si o tom zítra, ano?“ navrhla.

Nessie byla s takovou odpovědí spokojená. Začala si okamžitě představovat, že Morven mezitím zařídí její výcvik a zítra jí rovnou řekne, že může začít. Už teď se nemohla dočkat.

Když teď měla svůj problém, jak předpokládala, vyřešený, mohla se soustředit a opravdově se zajímat i o jiné.

„Jak se má Cadell?“ zeptala se a přestože se snažila tvářit neutrálně, ohníčky v očích prozradily, že se v té otázce skrývá víc.

„Asi dobře,“ pokrčila rameny Morven, jako by k tomu nebylo víc co říct.

„Ale no tak, řekni mi víc,“ šibalsky se usmívala Nessie.

„Nevím, co chceš slyšet. Je nejlepším z našich bojovníků, ale to víš určitě sama. Sem tam si ho vyžádá sám král, když dává dohromady elitní skupinu pro zvlášť důležité úkoly.“

„Na to jsem se neptala.“

„Ne? A na co ses ptala?“ tvářila se nechápavě Morven, ačkoli moc dobře věděla, co Nessie zajímá. Ale co jí měla říct? Nevyznala se v tom. Cadell byl… povzdechla si, což Nessie neušlo. Nic však neřekla, jen s dychtivou tváří čekala.

„Cadell je fajn.“

„A to je všechno?“

„Já nevím. Asi ano. Možná byly doby, kdy jsem doufala, že… no však víš. Ale on se k ničemu neměl a vlastně je to tak dobře. My bychom se k sobě nehodili.“

Víc z ní Nessie nedostala.

Ale samozřejmě za tím bylo víc, mnohem víc. Morven však nebyla zvyklá svěřovat se. Neměla tady na hradě žádnou opravdu blízkou důvěrnici, nikdy se o to ani nesnažila. Vlastně jen cestou z jeskyně, když je Poutník vedl domů, to bylo jiné. Byla tam Kayla a svěřovat se jí a mluvit s ní o Cadellovi bylo přirozené. Jenže to bylo tenkrát.

Cadella milovala pořád, na tom se nic nezměnilo. Ironií bylo, že vlastně on byl jediným na hradě, kdo jí byl tak blízko, že se mu mohla svěřit téměř s čímkoli. Kromě tohoto. Sám se k ní choval jako k dobré kamarádce a Morven si na to již zvykla. Poslední dobou si uvědomovala, že je za to vlastně ráda. Bála se, i když to by nejspíš nepřiznala ani Kayle. Bála se, co by se stalo, kdyby Cadell nechtěl být jen jejím kamarádem.

Copak by to šlo, aby ona, dcera Arana, žila s bojovníkem? Jak by to přijal Aran, a jak ostatní lidé? Zůstalo by pak spravování panství jen na ní? A copak by spolu dokázali žít, každý den, když jsou v tolika věcech tak odlišní?

Navíc on vyrůstal a většinu života strávil na Karmalechu!

Bylo tolik překážek a problémů, které se vynořovaly, sotva na něco takového pomyslela. A tak vždy své úvahy zakončila tím, že Cadell je jen kamarád a tak to i zůstane. To je celé.