9.kapitola

Druhý den ráno probudila Morven Nessie ještě za tmy.

„Vstávej, je čas.“

Nessie trvalo jen okamžik zahnat sen, který se jí zdál a připomenout si, kde je a proč tu je.

„Dobré ráno,“ usmála se. „Na co je čas?“

„Ještě pořád chceš do výcviku?“

„No jasně!“ přikývla nadšeně.

„I když to znamená, že neposlechneš rodiče a zradíš svoji rodinu?“

Nessie zaváhala. „Je to jejich vina. Kdyby mě měli rádi, nenutili by mě do těch hloupostí. A já bych nemusela utéct sem.“

„Může se stát, že jednou zase bude stát Rosslare proti Karmalechu a ty budeš muset bojovat proti své rodině. Opravdu to chceš?“

Nessie zaváhala. Do takové situace by se dostat nechtěla, i když se na ně teď tolik zlobí.

Neodpověděla.

Morven se zeptala ještě na jednu věc, položila vlastně stejnou otázku, která se Nessie vkrádala do mysli již delší dobu, ale vytrvale ji ignorovala, protože opravdu se nad ní zamyslet a upřímně odpovědět by mohlo být nepříjemné.

„Myslíš, že by to tak Poutník chtěl? Proto tě zachránil z té jeskyně?“

Nessie věděla, kam Morven míří. A věděla i to, že má nejspíš pravdu. Ale přiznat porážku a ustoupit, to rozhodně nechtěla, ani sama před sebou. Proto odpověděla snad až příliš rozzlobeně: „Nezachránil přeci jenom mě. A ta doba je stejně už dávno pryč! Poutníka jsem od té doby neviděla, nikdo ho neviděl. Časy se mění. My se měníme. A sedět zavřená doma, kde nic nesmím, nebo v té jeskyni, to už není takový rozdíl.“

Morven se málem neudržela, když slyšela, co Nessie řekla. To přece nemohla říct ani v žertu, natož aby to myslela vážně. Už už otevírala pusu, aby jí odpověděla stejně rázně. Pak si ale připomněla, na čem se večer s Cadellem domluvili. A také to, že když se rozzlobí i ona, k ničemu to nebude.

„Dobře, tak si pospěš. Výcvik ti začne za 20 minut.“

„Cože?“ vyjekla Nessie překvapeně. „Myslíš to vážně? Můžu tady cvičit?“

Vyletěla z postele a rozběhla se k Morven, aby ji objala. Pak se oblékla rychlostí blesku a vyběhla z pokoje. Morven se za ní dívala se shovívavým úsměvem. Kdyby jen věděla, co ji čeká!

První chvíle na cvičišti Nessie zářila a dobrou náladu si nenechala zkazit ničím, co by za jiných okolností těžko snášela – ani tím, že tu nikoho neznala, ani tím, že to bylo opravdu náročné. Jak čas ubíhal, nadšení sláblo a Nessie přemáhala únava. Dřina, kterou podstupovala, byla větší, než si kdy uměla představit. K tomu byla potlučená z pádů a špinavá od bláta, neboť zem tady nebyla téměř promrzlá, od potu, sazí a kdoví čeho ještě. Nerada si přiznávala, že to moc nezvládá.

Tohle přece byla její šance a ona se jen tak nevzdá. Tak to viděla u Orlů u nich doma, tak to viděla i u bývalé vychovatelky, když se s bojovníky připravovala na souboj o pastviny.

Zatni zuby a makej dál, říkala si, když se jí podlamovaly nohy únavou, nebo když se jí klepaly zesláblé ruce tak, že už nedokázala napnout tětivu u luku.

Problém byl, že se to snáze řeklo, než udělalo.

Bolest, únava a špína nebylo to jediné, co musela překonávat. Ostatní mladíci, se kterými byla ve skupině, ji nepřijali právě přátelsky. Ačkoli se našlo pár těch, kteří se k ní ve volných chvílích chovali skoro laskavě, bylo mnoho těch, kteří byli stejně tvrdí i mimo výcvik. Nic jí nedarovali, ba naopak. Když měli možnost, ještě jí situaci více znepříjemnili.

Už v poledne Nessie vyhlížela večer jako okamžik svého vysvobození. Nemohla se dočkat, až se zavře v pokoji, který jí včera Morven nabídla, a padne do postele. Když ten okamžik konečně nastal, bylo jí však oznámeno, že spát bude v místnosti společně s ostatními mladíky, kteří se tu cvičili.

Nessie byla zdrcená. Bylo to o to horší, že jí to ani neřekla sama Morven. Vlastně ji neviděla celý den.

Když se to dozvěděla, bylo toho najednou moc. Začala vidět rozmazaně, jak jí slzy zalily oči. To by bylo to poslední, co jí scházelo, rozbrečet se před ostatními a sklidit tak další posměch. Rychle se otočila a utekla ze společné místnosti. Vylezla pár schodů až do míst, kam nedopadalo světlo ze zapálených loučí, a sedla si na zem. Slzy se jí řinuly po tváři, každou chvíli si do rukávu utřela nos a přitom myslela na to, jak se to všechno mohlo tak pokazit.

Dnešní den začal tak báječně! Splnilo se její vroucí přání. Konečně se mohla přidat k výcviku. Tak jak to, že tu teď sedí po tmě, sama, na studené zemi, s tváří mokrou od slz, a cítí se tak mizerně? Bylo jí snad i hůř, než ty poslední dny doma. A ty přece za moc nestály.

Všechno ji bolelo, byla jí zima, byla opuštěná ve tmě schodiště, a to, o čem snila, už vůbec nevypadalo tak báječně, jak se jí dřív zdálo.

„Měli bychom to říct Aranovi,“ zaslechla Nessie kdesi pod sebou mužský hlas.

„Ten s tím teď nic dělat nebude, pořád mu není o moc lépe,“ odpověděl druhý. Ten hlas jí byl povědomý.

„Ale ty požáry, to nejsou náhody. A kupci si pak vždy stěžují, že přišli o spoustu zboží. Nevypadá to, že jim to všechno prostě jen shořelo.“

„Já vím. Někdo v tom má prsty.“

„Ten poslední byl blíž hlavnímu trhu než všechny ostatní. Začíná si dovolovat čím dál víc. Klidně je možné, že příště to zkusí přímo na hlavním trhu. To by teď před svátky vůbec nebylo dobré.“

„Ne, to by nebylo. Postavíme tam hlídky, snad se o nic nepokusí.“

„A vážně to nechceš říct Aranovi, aby věděl, co se děje?“

„Ne, nebudu ho s tím teď zatěžovat. Ale jestli tě to uklidní, řeknu to Morven.“

Jakmile zaznělo jméno její přítelkyně, došlo Nessie, komu ten známý hlas patří. S Cadellem už dlouho nemluvila, proto jí to hned nenapadlo. Přeci jen ale před lety, když byla ještě dítě a mnohé jí prošlo, se vídávala i s Orly a než Cadell odešel, nejednou ho slyšela. Často ve chvílích, kdy se popichovali s Mannym a ona se svými sourozenci u toho, tak trochu díky Kayle, byla.

Na chvilku zapomněla na sebe a na své trápení. Včera jí vlastně Morven nic neřekla, ale i z toho mála, co řekla, a z toho, jakým způsobem Cadell teď vyslovil její jméno, vytušila, že to jejich kamarádství nebude takové, jak tvrdí.

A poprvé, po mnoha hodinách, se usmála.