16. kapitola

Cestou na hrad šla Nessie potichu, ale Morven poznala, podle jejího držení těla, že se pomalu uvolňuje a zbavuje napětí z právě prožité hrůzy.

„Byl tady nějaký posel a nechal ti vzkaz,“ přivítal je na hradě komorník.

Morven si převzala srolovaný list zavázaný stužkou, zastrčila si ho do šatů a pokračovala dál s Nessie k jejímu pokoji. Nechala jí připravit koupel a sama hledala šaty, které by si Nessie mohla obléci. O pár chvil později už spolu seděly u krbu, obě v suchém, čistém oblečení.

Nessie nejprve opatrně a potom s chutí upíjela lahodný čaj oslazený javorovým sirupem. Koupel jí pomohla, stejně jako to, že ji Morven naslouchala, když to všechno začala vyprávět.

„Bylo to hrozné. Myslím, že jsem se bála víc než tenkrát v té jeskyni. Asi to bylo tím, že teď jsem byla sama. Nebyl tam nikdo z vás. Bylo to hrozné, když jsem myslela, že už nikdy neuvidím svou rodinu…“ Nessie se odmlčela, dívala se do praskajícího ohně a v očích se jí zaleskly slzy.

„Takže se vrátíš?“ zeptala se mírně Morven.

Nessie přikývla. „Nevím, jak mě doma přivítají nebo jestli mě vůbec pustí dovnitř. Ale musím to udělat. Musím je vidět a udělat, co půjde, abychom se smířili.“

Po chvilce ji něco napadlo a obrátila se na Morven: „A nebude ti to vadit?“

Když ji ujistila, že ne, uvědomila si další problém.

„A co Mistr cvičitel, pustí mě?“

„Určitě. Ten věděl, že tam jsi jen na pár dní.“

„Jak to mohl vědět?“

„Když jsi přijela, mluvili jsme o tom s Cadellem. Nevěděla jsem, jak tě od tvého nápadu odradit a jeho napadlo, že nejlepší bude, když si to zkusíš a sama poznáš, co výcvik obnáší. Že to je opravdu tvrdé.“

„To tedy je. Vůbec jsem nevěděla, že to je až tak těžké… Nezvládla bych to,“ přiznala smutně Nessie. „Ale stejně bych chtěla alespoň něco z toho umět, i když ten trénink bude bolet.“

Po chvíli dodala: „Víš, co mě napadlo?“

Morven zavrtěla hlavou.

„Možná není tak špatné umět trochu víc z diplomatického jednání. Kdybych víc přemýšlela a neplácla hned první, co mě napadlo, když jsem Seva uviděla, možná bych se do té šlamastyky vůbec nedostala.“

„To máš nejspíš pravdu.“

Obě zmlkly a dál se dívaly do plamenů. Z Nessie už spadl všechen strach a už se těšila na ráno, jak vyrazí na cestu domů. Při tom pomyšlení měla hned lepší náladu.

„Hele, a co ty a Cadell? Konečně mi už řekneš víc?“ zeptala se s poťouchlým úsměvem.

Morven pokrčila rameny. Nevěděla, co říci.

„Ještě pořád se ti líbí, ne?“ nespokojila se Nessie s takovou odpovědí.

Morven přikývla.

„A ty jemu…“

„Nevím. Možná, ale asi ne víc, než kdejaká dívka z hradu.“

„Myslíš? Moc jsem vás spolu neviděla, ale vsadila bych se, že pro něj jsi víc než ostatní dívky z hradu.“

„On je jen … jen je přátelský, ke mně i k druhým.“

„Vážně tomu věříš?“

„Ano. Nikdy mezi námi nic víc nebylo,“ a nebude, dodala v duchu.

Pomyslela na Cadella, na chvíle, kdy byla s ním… Opravdu mezi nimi nic nebylo. A možná k tomu přispěla tak trochu ona sama. Držela si odstup. Bála se. Jak by to přijal její otec, kdyby měla vedle sebe jen bojovníka? Muže, který nebyl vychován tak, jako ona? Navíc z Karmalechu?

Podařilo se jí sice tenkrát přesvědčit Arana, aby nechal Liama a jeho hrad na pokoji, ale manžela z Karmalechu by pro svou dceru neviděl rád. I když už žil Cadell na Rosslare a i když ho sem přivedl právě Aran.

A nebyl by sám. Jaké poznámky by asi měli ostatní bojovníci?

A co všechno by se tím změnilo pro ni?

Ano, trochu se toho bála, ale Nessie nic neřekla a raději změnila téma rozhovoru. Začaly spolu plánovat zítřejší cestu domů. Byla ráda, že to vše dobře dopadlo a Nessie bude na svátky doma, se svou rodinou. Těšila se, že ji doprovodí a uvidí se opět se svými dávnými přáteli.

Teprve když se sama chystala svléci si šaty a také ulehnout, vzpomněla si na list, který ji tam někdo nechal, když byla na trhu. Snad to nebylo nic důležitého, pomyslela si při jeho otvírání. Styděla se, že ho nepřečetla hned a že na něj úplně zapomněla.

Když pak přelétla řádky, které na listě byly, poznala, že to bylo důležité víc než dost, alespoň pro ni. Zaplavila ji vlna radosti, vřelých vzpomínek a lásky. Hřejivý pocit se rozlil po celém těle.

Morven netušila, kdo ten vzkaz mohl přinést, ale nepátrala po tom. Už se naučila, že jsou věci, které se možná nikdy nedozví.

A ani to nebylo podstatné. Podstatné bylo, že jí ten vzkaz poslal, že mu na ní stále záleželo a chtěl ji podpořit v tom, s čím si nevěděla rady. A přesto, že tam nestálo Cadellovo jméno, Morven neměla pochyb, co to poselství znamená.

Ve chvíli, kdy si ho znovu dojatá v klidu četla, byla přesvědčená o jeho pravdivosti. Stálo tam: „Morven, zvol si, koho budeš milovat, a pak miluj toho, koho sis zvolila. Jsi silnější než překážky, které tě čekají. A s ním po boku jim zvládnete čelit a překonat je. Buď statečná. Poutník.“

Ano, zvládne překážky, které přijdou, když bude mít Cadella vedle sebe.

Najednou viděla svou budoucnost velmi radostně.