17. kapitola

Cadell dojel Nessie s doprovodem nedaleko hranic Rosslare. Chytit Seva jim trvalo déle, než čekali. Ukázalo se, že Sev byl hbitý a uměl se pohybovat velmi tiše a bez povšimnutí. To byla dovednost, kterou při výcviku na hradě nijak zvlášť nepotřeboval, proto o ní nikdo nevěděl. A právě díky ní se mu dařilo přiblížit se ke kupeckým karavanám, nenápadně něco zapálit a pak využít zmatku při hašení a ukrást, co se mu líbilo. Dával si pozor a nikdy nebral vše. Spoléhal se na to, že díky tomu zůstane neodhalený a ztráty budou kupci přičítat smůle a požáru. A dlouho mu to procházelo.

Dlouho se mu také dařilo unikat Cadellovi a jeho mužům. Ti byli přeci jen vycvičeni spíš k boji než ke stopování. A kdyby nebyli poslali pro Gerarda, jednoho z nejlepších lovců na hradě, nejspíš by se mu podařilo zmizet jim úplně a pak začít někde jinde, kde o něm nic nevěděli.

Jakmile ale Gerard objevil jeho stopu a bojovníci se přiblížili, neměl Sev šanci.

Když se Cadell vrátil na hrad, chtěl se ujistit, jak na tom Nessie je. Ke svému překvapení zjistil, že už odjela a že s ní jela i Morven. Moc dlouho neváhal a vyrazil za nimi. Nelíbila se mu představa, že Morven je na cestě sama – tedy, sama nebyla, ale doprovod, který s nimi jel, nepovažoval Cadell za dostatečný. Vždyť šlo o paní hradu!

Dodnes si pamatoval, jak se cítil, když se ztratila tenkrát. Jel ji hledat. Považoval to tak trochu za svou povinnost, když mu Aran věřil a přivedl ho na hrad jako jednoho z nejlepších. Ale nebylo to jen z pocitu povinnosti. Chyběla mu, i když si to přiznával jen neochotně. Byla přeci budoucí hradní paní! Přesto se mu ta silná, odhodlaná a možná trochu tvrdá žena líbila.

Hledání ale bylo marné, a když se pak jako zázrakem vrátila, byla úplně jiná. Málem ji ani nepoznali, jak byla slabá. Ale nezměnil se jen její vzhled. Cadell si s tím nevěděl rady. A navíc žárlil na toho Poutníka, který je zachránil a o kterém tak často mluvila. V takových chvílích měla v očích zvláštní světlo a zdálo se, jako by ještě víc zjihla. Cadell se zlobil na něj i na sebe, že jemu se to nepodařilo. A že o něm Morven mluví s takovou láskou a úctou.

Přes to všechno k sobě měli stále blíž a Cadell věděl, že teď ji má ještě radši než dřív.

Připomněl si společné chvíle. Připomněl si, jak mu s ní je. Připomněl si i dobu, kdy byla ztracená v temné jeskyni. Osedlal znovu koně a vyrazil za nimi.

Morvem zčervenala, sotva ho uviděla. Nečekala, že se ještě do svátků potkají a po rozhodnutí, které večer učinila, byla ze setkání s ním ještě nervóznější.

„Můžu vás doprovodit?“ zeptal se, když dojel až k nim.

„Jasně,“ odpověděla nadšeně Nessie. Měla dobrou náladu, na modré obloze svítilo sluníčko, které dělalo vše veselejší. Teplota byla lehce mrazivá, ale díky teplým plášťům – a díky čepici z vlny karmalešských ovcí, zimu ani necítila. Bolest hlavy ustupovala a ona se vracela domů. Navíc s doprovodem a svou přítelkyní. Cadell byl jako dárek navíc. Na Rosslare s ním téměř nemluvila.  Zahlédla ho jen při výcviku a tam se od něj mohla dočkat nanejvýš dalších rozkazů, co má udělat. Teď ale byla znovu mladou dámou, dcerou pána z Karmalechu, a Cadell byl bojovník, který když dřív patřil k Orlům, se k nim nejednou přidal při pikniku nebo nějaké dětské hře.

Nessie už dávno zapomněla na zklamání, které zavládlo nejen mezi Orly, když se Cadell zničehonic rozhodl odejít bojovat za Arana. Teď měla radost, že ho vidí a vesele se s ním pustila do řeči. Než se přiblížili na dohled jezera, povídali si o všem, co prožili za tu dobu, co se neviděli.

Cadell si všiml, že Nessie mluvila o Poutníkovi podobně jako Morven. U ní ale k žárlivosti neměl důvod, a tak dokázal naslouchat pozorněji. Možná nebyl důvod k žárlivosti ani u Morven. Možná by mu spíš opravdu měl být vděčný, že je zachránil, když on sám to nedokázal.

A možná… možná by mohl…

„Morven, můžu s tebou mluvit?“ zeptal se Cadell, když celá skupinka odpočívala. Seděla teď u ohně s ostatními a dopřávala si horkou medovinu. Cadell se předtím na chvilku vzdálil a teď stál Morven za zády a čekal.

„Ano,“ přikývla a vstala. Nevěděla, o co se jedná, ale z tónu Cadellova hlasu vycítila, že to nechce řešit před všemi ostatními.

Poodešli stranou a Cadell jí podal to, co skrýval do té doby za zády. Byl to kus dřeva.

V první chvíli byla Morven zmatená – co s tím má dělat? Jestli chce přiložit do ohně, proč ji kvůli tomu odvedl stranou?

„Chtěla bys zapálit to poleno na svátek ohňů se mnou?“ zeptal se Cadell. A jí došlo, co tou otázkou myslí.

Nezaváhala ani na chvilku a místo odpovědi ho objala tak rychle, že Cadell stihl jen tak tak zahodit dřevěné poleno, aby měl volné ruce a mohl jí sevřít v náručí.