Ukázka z 11. kapitoly

Kayla seděla na louce, ruce měla položené na pokrčených kolenou a dívala se do dáli. Dýchala už pomalu a cítila, že i tlukot srdce se vrací ke svému normálnímu rytmu. Ještě se jí ale nechtělo vstávat a běžet zpátky na hrad. Dnes už měla to nejtěžší za sebou, mohla si tedy dovolit chvíli tu jen tak sedět a přemýšlet.

V mysli se ohlédla nazpátek. Stále jí to připadalo neuvěřitelné. Nikdy by si nepomyslela, kolik se toho může za tak krátkou dobu změnit. I když dál bydlela na hradě, její dny teď vypadaly úplně jinak než v předchozích letech. Čas, který trávila s dětmi, se nyní omezil na minimum. To jí mrzelo. Děti jí chyběly.